Madeira: „Evropská Havaj"
Pěší výprava za hranice turistických stezek

Kdy na Madeiru vycestovat

Madeira je díky svému mírnému podnebí ideálním cílem po celý rok. Po celý rok tu totiž zažijete teploty kolem 18–25 °C. Nejlepší období k návštěvě však závisí na tvých plánech – pokud chceš vyrazit na túry a vychutnat si přírodu v plném květu, ideální jsou jaro a podzim (březen až květen, září a říjen). Milovníci festivalů ocení letní měsíce, kdy se konají slavnosti, zatímco zima nabízí klidnější atmosféru a příjemné teploty kolem 20 °C.

Naše návštěva Madeiry se uskutečnila koncem dubna 2023.

Jak se dostat na Madeiru

Nejrychlejší a nejpohodlnější způsob je přímé letecké spojení z Prahy nebo z Vídně. Samozřejmě záleží, ke které metropoli to máš blíž. Chtít ušetřit na letence a vybrat cestu s přestupem ti může ušetřit pár tisícovek, ale v konečném důsledku strávíte na cestě víc hodin a budete muset řešit minimálně jeden přestup.

My jsme zvolili přímý let z Vídně, jelikož jsme se nemohli shodnout hned na termínu – cena letenky byla kolem 7 500 Kč.

Jak se pohybovat po Madeiře

Pokud je tvůj cíl (jako ten náš) přejít celý ostrov, bude ti stačit využít dopravu přes aplikaci Bolt, která funguje jak u nás, tak i na tomto ostrově. Z vlastní zkušenosti doporučuji jít od západu k východu (od Porto Moniz do Canical), aby se cesta k letišti v následujících dnech zkracovala.

Pokud je tvůj cíl prozkoumávat jednotlivá místa, doporučuji vzhledem k velikosti ostrovu ubytování v jednom místě a na cesty po ostrově si pronajmout auto.

Celý náš příběh

Dalším ostrovem, který jsme dobyli jako parta kluků, které spojuje víc než jen láska k pěší turistice, se stala Madeira – fascinující ostrov v Atlantském oceánu, náležící Portugalsku.

Přistání na Madeiře a první kroky

Je známo, že přistání na letišti tohoto ostrova není snadné. Vyžaduje kombinaci zkušeností pilota a příznivého počasí. My měli oboje, a tak jsme po hladkém dosednutí vyčkali na odbavené zavazadlo a vyhledali spojení Boltem do města Funchal, které je vzdáleno jen pár kilometrů.

Naším prvním úkolem ve Funchalu bylo nakoupit zásoby a zastavit se v Decathlonu pro plynové bomby do hořáků a další drobnosti, které jsme nestihli pořídit v ČR. V Decathlonu narazíte obvykle pouze na jeden systém šroubování bomb, a tak jsme měli připravené obě varianty hořáků. Tentokrát jsme měli štěstí – našli jsme jak šroubovací bomby, tak poslední bombu na bajonet! (Tip: Doporučuji sledovat skupiny na Facebooku, kde návštěvníci Madeiry často nechávají nevypotřebované bomby poblíž letiště.)

Naneštěstí jsme si neuváženě nechali ujet Bolta a tak jsme se vydali hledat obchod s potravinami pěšky. Continente Modelo je přibližně 15 minut chůze od Decathlonu. Doporučuji si nákup promyslet, aby se vám všechno vešlo do batohu – my totiž skončili s igelitkami v každé ruce.

V rámci plánování jsme se rozhodli jít od západu na východ, abychom se se zkracujícím časem přechodu přibližovali zpět k letišti. Proto jsme od obchodu vyrazili Boltem do Porto Moniz.

Porto Moniz – první noc pod širákem

Do Porto Moniz jsme dorazili asi hodinu před západem slunce. Cestou jsme narazili na dopravní nehodu, kvůli které jsme strávili hodinu a půl v tunelu. Naštěstí jsme měli přepravu zajištěnou přes Bolt, takže nás zdržení nestálo ani cent navíc.

Kdo stihne přesun rychleji, může se v Porto Moniz vykoupat v přírodních bazénech. My jsme už neměli čas, a tak jsme jen vystoupali k vyhlídce, kde jsme poprvé rozložili své spaní pod širým nebem. Nezapomněli jsme ochutnat nakoupené dobroty a připít si pivem v plechu na naši výpravu.

První kroky a první Coralek

Druhý den jsme sestoupili blíže k vodě, abychom hned poté zase stoupali do kopců. Poprvé jsme se pořádně zapotili, ale na druhé straně nás čekala odměna – první Coralek (místní pivo) společně s kávou a chvílí odpočinku.

Po krátké pauze jsme ještě pár metrů sestoupili a naposledy na několik dní smočili ruce v moři. Pak už nás čekalo jen pořádné stoupání. Jakmile jsme prošli kolem kavárny, kde jsme ještě před chvílí čerpali síly, terén se napřímil a začali jsme stoupat uličkami mezi domy. Pomalu, ale jistě, jsme si odlehčovali batohy zpracováním tyčinek plných cukrů.

Celé stoupání nás provázela mlha, horko a vysoká vlhkost. Po zdolání vrcholu se nám otevřela pláň známá jako Fanal – místo jako stvořené pro natáčení Pána prstenů. Našli jsme kamenný přístřešek obehnaný dřevěným plotem a začali si připravovat místo na nocleh. Bylo chladno, a tak jsme natáhli plachty, abychom chránili spacáky před vlhkostí. Po večeři jsme se podělili o zásoby, vypili další Coralek a po osvěžení pod vodovodním kohoutkem jsme ulehli.

Vodopády, ledová koupel a tunely

Ráno jsme si udělali kaši a ještě před sbalením batohů jsme si užili východ slunce ve společnosti krav na hřebeni. Pokračovali jsme směrem k vodopádu, kde jsme si konečně mohli udělat první společné selfie.

O pár minut později jsme se dokonce odhodlali ke koupání – voda byla brutálně studená.

Stále nás čekala cesta do kopce, ale nebylo to poslední koupání dne. Večer jsme se osvěžili v umělém betonovém korytě, které svádělo vodu do údolí. K noclehu jsme si vybrali rovnou planinu s výhledem na zapadající slunce a inverzi, která pohltila nádrže pod námi.

Překonání vrcholů Pico de Arieiro a Pico de Ruivo

Následující den jsme se připravili na nejnáročnější část výpravy – výstup na Pico de Arieiro a Pico de Ruivo. Po dlouhém stoupání jsme konečně dosáhli vrcholu a kochali se úchvatnými výhledy. Na sušení oblečení a doplnění tekutin (samozřejmě Coralem) ale nebylo moc času – čekal nás ještě druhý vrchol.

Na cestě mezi vrcholy jsme míjeli spoustu turistů, ale my už jsme měli několik dní chůze v nohách, a tak jsme je většinou obcházeli zleva. Po dosažení Pico de Ruivo jsme hledali místo na nocleh. Objevili jsme opuštěnou budovu s kapajícím kohoutkem – záslepku jsme zvládli odmontovat a zásoby vody byly vyřešené. Po večeři jsme pozorovali světla v údolí a nakonec usnuli pod širým nebem.

Závěr cesty – odpočinek a poslední výhledy

Ráno jsme vstali s nádherným výhledem. Nejvyšší vrcholy už jsme měli za sebou, takže nás čekal už jen sestup. Bylo krásné počasí, a tak jsme nikam nespěchali.

Na doporučení jiných turistů jsme navštívili vyhlášenou restauraci, kde jsme si dali pořádné jídlo a samozřejmě Coralek. Plní sil jsme pokračovali lesem podél levád. Na noc jsme našli skvělé místo u lesnické chaty, kterou jsme překřtili na „chatu Sněhurky". Vařili jsme večeři, měřili teplotu vody v levádě a užívali si poslední noci v přírodě.

Tato výprava nám dala nezapomenutelné zážitky, skvělé výhledy, spoustu výškových metrů v nohách a samozřejmě velkou chuť se sem někdy vrátit.